Hermann Hesse 2

25. května 2008 v 9:50 |  Livres / Knihy
Hermann Hesse
1877-1962
Siddhártha (1922)
studie část první

Úvod
Dílo Hermanna Hesseho je velmi výraznou projekcí autorova vlastního vnějšího i vnitř­ní­­ho života. Sám Hesse se k tomu bez rozpaků přiznává (např. v jednom dopisu čtenáři : "Šel jsem cestou konfese."). Tento charakter vyznání nicméně u něj neznamená odhalovaní in­timních faktů, ale spíš to, že autor bere za všechny své výroky a postavy, ať už kladné či zá­por­né (protože i ty mohou potenciálně být součástí jeho já) osobní zodpovědnost. Tato "veřej­ná samomluva", v níž rozebíral a modeloval konflikty své vlastní mysli a citů, byla chápána po­četným čtenářstvem jako nabídka k dialogu. Dá se tedy říci, že celé Hesseho dílo, kores­pon­dence a veřejné působení představují široký a intenzivní dialog mezi autorem a čtenáři.
Pro studium novely Siddhártha bude velmi přínosné podívat se na autorův život a potažmo další díla, protože tato krátká novela v mnohém potvrzuje, opakuje a vystihuje Hessův přístup ke psaní, k vlastnímu já i k vnitřní filozofii.
Život Hermanna Hesseho a jeho vliv na tvorbu před Siddhárthou
Při studiu Hesseho díla je nezbytně nutné zmínit roli jeho výchovy a rodiny, která mě­la zásadní vliv na jeho životní osudy a potažmo i tvorbu, ačkoli se s rodinnou a jejími tradice­mi na počátku dospívání radikálně rozešel. Nikdy ho ovšem nepřestala ovlivňovat. Ke stáří si dokonce své dětství idealizoval, ačkoliv to bylo nejspíš kvůli složitému vztahu k otci, proč se v pubertě pokusil spáchat sebevraždu. V Hesseho výchově se s neobvyklou samo­zřejmostí snoubí několik aspektů. Hesse se narodil ve švábském městečku Calw. Jeho otec, narozen v Estons­ku, vystudoval misionářskou školu a na své cestě Indií se oženil s Marií Gundertovou, dcerou významné, též misionářské rodiny. Je pochopitelné, že misionářství bylo v rodině velmi za­kořeněné, ovšem nestalo se jen prostředkem k šíření vlastní víry, ale také k poznávání nových idejí a obohacení o prvky jiných kultur. Především dědečkův dům se pro Hesseho v pozděj­ších letech stal světlou vzpomínkou na místo, kde se mísily cizí kultury s vírou a místním ži­votem. V autobiografické novele-pohádce Kouzelníkovo dětství (1919) Hesse píše : <"Nebyl jsem vy­chováván jenom rodiči a učiteli, ale také vyššími, skrytějšími a tajuplnějšími mocnostmi, mezi nimi byl také bůh Pan, který stál v podobě malého, tančícího indického bůžka ve vitríně mého dědečka. Toto božstvo i božstva další se ujala mých dětských let a - daleko dřív než jsem uměl číst a psát - mě tak naplnila prastarými obrazy a myšle­n­kami Východu, že jsem později každé setkání s indickými a s čínskými mudrci vnímal jako opětovné setkání a jako návrat domů."> Stejně tak "domov", malebné malé město svazující tlakem měšťáctví, jsou pro Hesseho osobnost důležité - cítí se v něm omezen, ale pokud ho kritizuje, je to vždy s pochopením a nepovýšeností.
Oproti očekávání rodiny (a možná i právě kvůli němu) se Hermann vzbouřil rodinné tradici[i] a po roce opustil evangelický seminář a stal se knihkupcem. Útěky ze škol si nahra­zoval rozsáhlou četbou a samostudiem humanitních oborů - vášnivým čtenářem a recenzen­tem zůstal do konce života - napsal přes 3000 literárních kritik. Básně psal Hesse od dětství a brzy se začal živit publicistikou a literaturou - jeho umělecké začátky v po­ezii a krátkých prózách jsou ovlivněny později nazvanou tzv."konzervativní revolucí", v Němec­ku populár­ním romantismem a vlastní sebeironií. Tyto sice plodné a kritikou přijímané, ale nikterak výrazné počátky uzavírá až román Petr Camenzind (1903). Tato dobově velmi úspěšná kniha plně rozvíjí autorovu schopnost otevřeného dialogu se čtenářem a využití vlastních zkuše­ností, stejně jako předznamenává jednu z charakteristik Hesseho stylu - konfrontace samoty, přírody a zdravých venkovanů s městem, prázdným intelektualismem a moderností - literární, společenskou i materiální, jakési hledání cesty na počátku století. Tato cesta, opět příznačná, spočívá v důsledném individualismu : <"Nechce jít cestou mnoha, nýbrž svéhlavě jen svou vlastní cestou, nechce jít s jinými a přizpůsobit se, nýbrž zrcadlit přírodu a svět ve vlastní duši…" > (v dopise 1950).
A také krátce po vydání tohoto románu se Hesse se svou ženou stěhuje na samotu u Bodamského jezera, kde se jim narodí tři synové. Život vypadá idylicky, Hesse píše a má slušné zisky, ačkoliv je prakticky úplně odříznut od světa. Ale idyla netrvá dlouho a klidné štěstí zač­ne Hesseho dusit - nastává dlouhé období tvůrčí krize (romány Gertruda, Panský dům). To vyvrcholí smrtí syna a rozpadem rodiny. Hesse se zcela pragmaticky rozhodne překonat tento stav a vydá se na cestu do Indie a Indonésie. Dopad na jeho filozofii a dílo je důležitý, ovšem ne definitivní - stále si totiž zachovává svůj individualismus. Neztotožnil se s vý­chodní filozofií na úkor západní, naopak si spíše uvědomil, že jako Evropan nemůže ve "svět­lu Vý­cho­du" najít rozhřešení - to musí hledat v sobě. Ze zápisků jasně vyplývá, že Hesse ne­byl žádný propagátor nebo východní osvícenec, ačkoliv bezpochyby choval k východní kultu­ře nesmírnou úctu a odmítal expanzi kolonizátorů a misionářů.
Válka znamená zvrat nejen ve společnosti, ale i u Hesseho. Končí s obdobím roman­tismu a doposud apolitický spisovatel, který o sobě tvrdí, že nikdy nečetl noviny, se angažuje proti nacionalismu - necítí žádné spříznění s touto ideou (bezpochyby i díky svému multikul­turnímu pozadí) a ostře ji kritizuje. Ohlasy jsou samozřejmě negativní - je označen za vlasti­zrádce - a Hesseho krize, kterou cesta do Indie nevyřešila, se prohlubuje. Vážně se zajímá o psychoanalýzu a nemá daleko k ex­pre­sionismu, je to ohlas pocitů doby i vlastní potřeby změ­ny. Osvobodil se od jasné a "skuteč­né" formy a začal hlouběji pronikat do lidské psychiky a vědomí. V nejhlubším bodě krize vyjadřuje i souhrn dobových myšlenek německé mládeže, která hledá příčiny války a nápravu společnosti. Nabízí i řešení proti blížícímu se zániku zá­padní společnosti, který vykresluje ve svých vizích jako důsledek materializace, řešení opět ryze Hessovské - "Buďte sami sebou", navrhuje spojení elitních individualistů (to, že to byla utopie, a že si nakonec část mládeže vybrala jiné ideje a vůdce, netřeba rozvádět).
Po válce se stěhuje osaměle do Montagnoly, kde se zotavuje a začíná i s malířstvím. Zba­­vuje se expresivních tendencí a zaznívají první vitalistické tóny, ačkoli vize zkázy západní společnosti zůstává. Obrací se zpět ke svým zážitkům a důležité místo dostávají myšlenky východu - Číny a Indie - smíšené s psychoana­lýzou. Nejúspěšnějším dílem této fáze je právě Siddhártha.

[i] básn. fragment Ohlédnutí : "Ach, byl to, pro ně i pro mne / často trpký boj / … a nábožné výchově (byla / občas krutá, pro mne i pro rodiče) / se nakonec nepodařilo udělat ze mne / onoho křesťana / … ale přesto nám nikdy / láska nevychladla …"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama