Francisco Goya

20. dubna 2007 v 17:22 |  Peintres / Malíři

( 30.3.1746 - 16.4.1828)

Francisco Goya y Lucientes je v mnoha ohledech svědkem své epochy. Nejprve pracuje jako královský malíř a oficiální portrétista španělské aristokracie konce 18.století, žije bezstarostným životem a prožívá své lásky. V padesáti jej však potkává strašlivá nemoc, v dů­sledku níž přichází o sluch. Hluchota ho izoluje od světa a stává se tak příčinou toho, že se vydává na výpravu do hloubi tajemného a zneklidňujícího nitra lidské du­še. Nikdo nezůstává ušetřen jeho výsměchu a zálibě v demaskování pravého sta­­vu věcí. Na obrazech a rytinách nelítostně obnažuje lidskou ješitnost a ome­zenost. Odhaluje pokřivenou duši a zhmotňuje přízraky, které se rodí v lidské mys­li. K loži člověka chorého pýchou, hloupostí a závistí přivolává ďábly a ča­rodějnice. Další náměty mu dodává krvavá válka Španělů s Francouzi (1808‑1814). Umělcův pohled promění hrůzyplnou skutečnost v díla plná drama­tičnosti a krutosti. Jeho tvorba se vyznačuje různorodostí a působivostí. Sto let po Velázquezovi a sto let před Picassem se tak stává nejvýznamnějším španělským malířem.

ŽIVOT
Francisco Goya přichází na svět 30. března 1746 ve Fuendetodos, maličké vesničce na severu Španěl­ska. Byl pátým synem zlatníka Josepha Goyi, pocházejícího z Baskicka a šlechtičny Gracie Lucientes, která vlastnila kousek půdy v Aragonii.
První roky života prožívá na vesnici v domě s matčiným erbem, ale zanedlouho se celá rodina stěhuje do Zaragozy, hlavního města Aragonie, města nad nímž se tyčí věže monumentální katedrály Nuestra Señora del Pilar. Učí se zde číst a psát na škole Esculelas Pias, kde naváže blízké přátelství s Martinem Zapaterem (jejich mno­holetá korespondence se stala ceným materiálnem pro Goyvoy životopisy) a pokračuje ve studiu u jezuitů, poz­ději vstupuje do ateliéru - jeho učitelem byl zdejší slavný malíř José Luján Martinez.
Na sklonku roku 1763 odjíždí do Madridu s cílem dostat se na Královskou akademii San Fernando, při­jat však není. Neúspěch ho potkává ještě několikrát, ale potkává zde dalšího učitele Francisca Boyena (též žáka Lujána), který se ho ujímá a v jehož domě nachází i budoucí manželku Josefu.
V roce 1766 se opět neúspěšně pokouší dostat na Akademii San Fernando. Koncem roku 1769 odchází na téměř 2 roky do italské Parmy a Říma, kde získává čestné ocenění, které jej pak povzbuzuje v práci. Poté, ikdyž nepříliš nadšeně, se opět vrací domů do Zaragozy, kam přijede již s titulem mistra - v hlavním městě se do­sa­huje úspěchu jen cestou tvrdé konkurence. Pracuje zde mj. na fresce nad presbyteriem v katedrále El Pilar, de­koruje palác Sobradiel a realizuje několik obrazů pro kartuziánský klášter Aula Dei.
Úspěchy, které za svou práci sklidí, ho přimějí, aby opět zkusil štěstí v Madridu. 25.července 1773 se i ože­ní s mladší sestrou svého bývalého učitele - s Josefou mají celkem 5 dětí, ale dospělého věku se dožije jen syn Francisco Javier. Josefa každý porod těžce odstoná, což v malíři vzbuzuje nesmírné obavy o její život. Man­želstvím se ale jeho kariéra uspíší - Francisco Bayeu pracuje pro manufakturu Santa Barbara a v roce 1774 se mu podaří uvést jak švagra tak bratra Ramona do týmu mladých malířů připravujících návrhy gobelínů pro krá­lov­ské paláce. Goya se brzy odprostí od vedení mistra a začne malovat vlastní nápady.
Kromě návrhů v roce 1781 maluje také oltář madridského kostela San Francisco el Grande, což předsta­vuje velké ocenění potvrzující jeho pozici - navzdory těm "kreténům" (jak je Goya nazývá), kteří v něho nevěři­li. Brzy začne Goya dostávat první zakázky na portréty od vysoké španělské šlechty (zejména knížete Osuny, kte­rý si u něj objedná mnoho prací). Až si ho všimne i sám král Carlos III. a dostává se mu tak oficiálního uzná­ní a roční renty (1786). Funkci královského malíře mu ponechá i nový král Carlos IV., který nastoupí na místo zesnulého krále v roce 1788.
Z dopisů Zapaterovi se dozvídáme, že Goya má ostrý jazyk, malířství považuje za řemeslo a nikdy ne­teo­retizuje o umění. Rád se směje, nenávidí své nepřátele, cení si přátel a nade vše miluje čokoládu a hony.
V roce 1792 ho však postihne nám dnes naznámá nemoc, která způsobí, že nadobro ohluchne. V dopise Za­pa­terovi z dubna roku 1794 se dočteme: "Co se týče měho zdraví, nedošlo k žádným změnám. Někdy jsem vztek­lý, mívám tak mizernou náladu, že mohu sotva snést sám sebe, ale občas bývám klidnější." Nemoc ovliv­nila malířův fyzický i psychický stav. Utrpení a to, že stál na prahu smrti, způsobilo, že se mění i jeho práce: zís­ká­vají na vnitřní síle, jsou dravé a expresivní. Příjemné okamžiky zábav u dvora tak již neodvratně patří minu­losti a nyní se projevuje Goyovo skutečné tvůrčí nadání.
V roce 1795 Goya potkává vévodkyni z Alby. U krásné, hrdé a nezávislé dámy, která brzy ovdoví Goya stráví několik měsíců v její rezidenci Sanclúcar nedaloko Cádizu. Věnuje jí několik obrazů, ale románek však dlouho nepotrvá.
Handicap Goyu nutí rezignovat na funkci ředitele Královské akademie, ale dvorním malířem zůstává i nadále. Jeho zlomyslný štětec si tropí žerty ze všech, dokonce i z královské rodiny - důkazem budiž například obraz Portét rodiny Carlose IV. Pro Carlose, tyrana, který nazývá Goyu řezníkem, a kterého lid nenávidí, maluje slavný obraz Nahá Maja. Dále vznikají rytiny s fanskními, démonicky krutými náměty, které spolu s cyklem Rozmary, značí začátek nové etapy tvorby.
Podzim Goyova života je ovlivněn řadou zlomových událostí, v kterých je zmítáno celé Španělsko. Na sklon­ku roku 1807 obsadí Lisabon napoleonská armáda a pod její okupaci se dostává i celé španělské království. Po krvavém potlačení madridského povstání z 2. a 3. května 1808 (Goya po letech tento okamžik zvěční v obra­ze Poprava povstalců v Madridu) Napoleon Bonaparte dosazuje na španělský trůn svého bratra Josefa. Goya tak pra­cuje pro vládce vnuceného Francií a připadá na něj těžký a neradostný úkol vybrat díla, která budou odvezena z Prada do Francie. V nové vládě však vidí také naději, že se přičiní o šíření revolučních myšlenek a zdemokrati­zuje Španělsko. Tuto naději však zhatí válka, která potrvá až do roku 1814 (tomuto období věnuje cyklus rytin Hrů­zy války a slavný obraz Obr). Po návratu Ferdinanda VII. na trůn, když jsou Francouzi vyhnáni, musí umělec dokázat, že během války zachoval věrnost koruně. Vladaře se mu podaří přesvědčit a poslední práci objednanou králem realizuje v sevillské katedrále roku 1817. Poté opouští Madrid a odchází do ústraní. Společnost mu zpří­je­mňuje o 40 let mladší Leocadie Weissová, která se stává po smrti jeho ženy poslední Goyovou láskou (pravdě­podobně je zachycena na plátně La Manola)
Politické události roku 1823 jej nutí k emigraci do Francie (1824), kde také stráví převážnou část zbytku svého života. Fakt, že pobývá emigraci nijak neoslabil Goyovy tvůrčí síly. Maluje výjevy z koridy, realizuje mi­ni­atury.
Goya umírá v Bordeaux v noci z 15. na 16. dubna 1828, krátce po příjezdu své snachy a vnuka Mariana. Umělcovy ostatky však byly vráceny do vlasti až po první světové válce v roce 1919.
DÍLO
Mezníkem v Goyově díle je bezpochyby období, kdy na následky těžké nemoci ztrácí sluch. Idylické náměty a jasné barvy děl 1.etapy jeho tvorby nemilosrdně střídají příšery, smrt, neštěstí, nelítostný zub času a nejtemnější stránky lidské duše. V těchto obrazech a rytinách se projevuje opravdový Goyův talent, který se vymaňuje z vlivu svazující konvencí oficiálního malířství. Jistou výjimkou je řada portrétů, zejména žen-šlechtičen, které maloval i poté co ohluchnul, jako např. obrazy: Markýza de la Solana (1794-95, Louvre), Mariana Waldsteinová, markýza de Santa Cruz (1798-99, Louvre), Doña Isabel Cabosovádel Porcel ( 1805, National Gallery London )
K nejvýznamnějším Goyovým portrétům ženy bezesporu patří světoznámé obrazy Naháa Oblečenámaja.

Nahá maja
(Maja desnuda, kolem 1797-1800, 97x190 cm, Museo del Prado - Madrid )
Je ve španělském malířství jedním z mála aktů a ta­ké jedním z nejslavnějších. Goya ukazuje naho­tu zcela otevřeně, téměř vy­zý­vavě. Jeho Maja je hr­dá a svůdná, není zobrazením klasic­ké krásy, kte­rá svádí k rozjímání aniž se nejedná o objekt tou­hy. Malíř ji umístil na temné pozadí a ona se vynořuje z nicoty; nic neodvrací naši pozornost od vyzývavé nahoty těla s hed­vábnou pletí, jež se stává jedinečným a zároveň jediným námě­tem díla. Zjevná, zřetelně a bezprostředně hmatatelná smysl­nost nemůže nechat diváka chladným. Goya namaloval tento
ob­raz pro premiéra Manuela Godoye (milence královny Marie Luisy, manželky krále Carlose IV. ), který Nahou maju ukrýval ve svém soukromém kabinetě. Proto si také nechal udělat kon­venčnější plátno shodných rozměrů, představující Oblečenou maju, aby původní mohl zakrýt. Objevení obrazu inkvizicí v ro­ce 1813 vyvolalo v silně katolickém Španělsku vlnu po­bouření a Goyovi bylo autorství vytýkáno za "sprosté". Tajem­stvím však stále zůstává totožnost modelky. Dlouhou dobu se předpokládalo, že onou ženou byla vévodkyně z Alby, která ú­da­jně byla jeho milenkou. Exhumace jejího těla to sice neprokázala, ale kdo ví…
Z obrazů, které namaloval ještě před ohluchnutím je zajímavý také obraz umístěný v katedrále ve Valencii.
Svatý František Borgia u lože umírajícího hříšníka
(1788, 350x300 cm)
Je to zároveň první obraz, ve kterém se objevují příšery a démoni, díky nimž se také proslavil. Ďábelské kreatury vystupují z červeného přísvitu v pozadí levé části připomínající pekelné ohně. S černými strašidly kontrastuje pobledlá tvář umírajícího a bíle povlečená postel. Pravou stranu kompozice naopak prosvětluje světlo jiné - aura svatosti sv. Františka, jež drží v pravé ruce krucifix namířený proti hlavám netvorů.
Rodina Carlose IV.
(1800-01, 280x336 cm, Museo del Prado - Madrid)
Charakter obrazu a jeho popis vystihl při pohledu na něj americký spisovatel Ernest Hemingway:
"Vždyť je to veledílo rouhačství! Goya přece do každé z těch tváří vložil pohrdání, jaké vůči nim chová. Bylo potřeba opravdového génia, aby přesvědčil o tomto díle krále, zjevně příliš hlou­pého, aby postřehl, že dvorní malíř jej zesměšňuje v očích celého světa".
Goya nemá žádný soucit a nehraje si na dobré způ­soby. Naopak exponuje ješitnost a průměrnost portrétovaných osob. .Marie Luisa je domýšlivá, tlustá matróna. Král - bačkora, nadutá a žalostná postava. Jejich nejstarší syn, kníže Austrie a bu­doucí král Ferdinand VII. - vychytralý, po vládě toužící nástupce. Nádherné šaty, šperky a ma­jestátní pózy neskrývají, nýbrž zdůrazňují malost Její Výsosti.
V levé horní části portrétu si při dobrém pohledu můžeme v temném stínu všimnout samotného ma­líře, který jakoby zde hrál soudce nebo svědomí.
Utrpení a bolest, které mu hluchota přinesla Goya ztvárnil v cyklu 80ti rytin Rozmary (Los Caprichos, 1799).
Uplatnil zde především mistrně svou představivost. Ukazuje přízraky, jak se rodí, zatímco rozum spí (č.43), lidskou vůli, jež ovládá hloupost, ničemnost, bolest nebo touhu. Ukazuje tak temnou stránku lidské duše, to co je člověku nejhorší a nejprimitivnější. Nelítostné, dramatické a děsivé vize vyvolaly dokonce skandál.
Snad nejznámější Goyův obraz je věnován jedné z nejdramatičtějších událostí 19.století ve Španělsku. Obraz s příznačným názvem Poprava povstalců v Madridu 3. května 1808 vešel jak do dějin výtvarného umění tak do povědomí mnoha milionů lidí několika generací. Svým emotivním pojetím vypráví příběh španělských vlastenců bránících své hlavní město před Napoleonovými gardami.

Poprava povstalců v Madridu 8. května 1808
(1814, 268x347 cm, Museo del Prado - Madrid )

V levé dolní části plátna leží mrtvé tělo muže zborcené krví. Mezi odsouzenci klečí muž, kte­rý nastavuje hruď kulkám exekuční jednot­ky a vzpíná paže jako ukřižovaný Kristus. Díky žlutému světlu vycházejícímu z lucerny, ležící na zemi, se z polostínu vynořuje postava v bílé košili. Goya tu vytvořil motiv anony­mního bojovníka postaveného do protikladu s nelidskou mechanickou silou organizovaného násilí, jenž vstoupí do stálého repertoáru motivů politického umění.

Vlastenecké válce, která pak následoval je věnován cyklus rytin Hrůzy války.
Stařeny aneb čas (Hasta la muerte, kolem 1808-10, 181x125 cm, Musée des Beaux-Arts - Lille)
Malíř nastavuje odvrácenou stranu zrcadla, ve kterém se obě stařeny shlížejí. Krutě se vysmívá marnivosti dvou vyschlých stařenek ustrojených a namalovaných jako mladé milovnice. Zapadlé očí jedné zdůrazňuje černými kruhy, druhé černým lemováním. Povadlá, kostnatá těla obléká do krásných ale dávno již nemódních šatů. Jedna z nich drží navíc v rukou zrcadlo s nápisem "Que tal?" - Jak se máš? = pomíjivost. Okřídlený Čas schýlený nad těmito loutkami odhaluje škody, které napáchal. Denní světlo dopadá na nejen na jeho velké pravé křídlo, ale také na protější stěnu.

Mladice aneb dívka čtoucí dopis
(La carta, 1812-14, 181x122 cm, Musée des Beaux-Arts - Lille)
Jsou ilustrací radostného mládí a tvoří protějšek předešlému. Ústředními postavami jsou mladé ženy kyprých tvarů. Ta nalevo drží v rukou slunečník a druhá si čte milostný dopis. Pod jejími obyčejnými šaty se skrývá oblé tělo a bílá mantila s živůtkem zakrývají pevná ňadra, která kontrastují s povadlým poprsím stařeny. Na pozadí obrazu mají pradleny plnou práci s mytím a sušením prostěradel.
Obr
(1808-10, 116x105 cm, Museo del Prado - Madrid )
Obraz jako symbol válečné hrůzy a utrpení. Na horizontě se pohybuje ohromná postava. Máme dojem, že slyšíme gigantovy kroky, pod nimiž se chvěje země. Dav lidí se dává v panice na útěk a snaží se uniknout před běsnící armádou. Rozhodný a bojovný obr se žene za něčím nebo někým, kdo se skrývá mimo dosah našich zraků. V rozjasněné střední části vidíme hustou barvou a energickými tahy štětce malované fragmenty blankytně růžového nebe, po němž se táhnou špinavé mraky. Výše se obrova hlava, krk a ramena ztrácejí na velice tmavém pozadí. Okrové skvrny modelují napjaté svaly paží, zaťatou pěst a monstrózní tvář.
Tma panuje také ve spodní části obrazu a zvýrazňuje hrůznou atmosféru. Světlo nevytváří prostor, ale stejně jako v kině má pouze spojit to, co se vynořuje ze stínu.Nad sklonkem svého života vytvořil Goya ještě 14 děsivých výjevů. Byly nazvány černé malířství
(Pinturas Negras). Obrazy vyvolávají neobyčejně silné pocity tísně a bezmocnosti. Na slavném obraze Saturn požírá své děti
Konec života tráví Goya ve Francii, kde také vznikly jeho poslední díla jako jsou:
Býčí zápasy v Bordeaux
Mlékařka z Bordeaux
Z dalších Goyových měně známých obrazů jsou to především jeho vlastní autoportréty, obrazy vyobrazující řadu šlechtických rodin, které se od něj nechaly portrétovat nebo výjevy z jejich života, jako jsou hony na zvěř či různé oslavy.
  • Obrazy, o kterých se zde píše, a ještě mnohé další opět můžete najít zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ugijztfgju ugijztfgju | 13. října 2014 v 14:20 | Reagovat

áýoép

2 ZdenekT ZdenekT | E-mail | 17. ledna 2017 v 19:47 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na juth.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

3 TomkoC TomkoC | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 11:53 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

4 ZdenekR ZdenekR | E-mail | Web | 29. dubna 2017 v 14:35 | Reagovat

Velmi pěkný blog, těším se na nová pracovní místa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama