EXPRESIONISMUS

9. dubna 2007 v 20:00 | A.Masopustová |  Peintres / Malíři

"Co záleží na mém stínu! Ať si za mnou běží! Já - poběžím od něj pryč…"

<Friedrich Nietzsche, Zarathustra>


Jedná se o název směru evropského umění počátku 20. století, který se vyhranil a působil v letech 19051925 a byl součástí uměleckého výboje ve Francii, Švýcarsku, Belgii, Holandsku, Rakousku, Německu, v Českých ze­mích i jinde a zasáhl i do novodobého vývoje jiných výtvarných okruhů, např. v Mexiku.
Slovo je odvozeno z latinského expresionebo francouzského l´expression, které znamená výraz.

Obecná charakteristika expresionismu v dobových souvislostech

Ve výtvarném umění expresivnost znamená výrazovost, tvůrčí přístup kladoucí důraz na zvýrazněnou ni­ternost, vášnivou reakci a hluboký prožitek skryté tváře skutečnosti. Jinak řečeno zesílení výrazové složky díla.
Pokud se díváme na "expresionismus" jako na styl, založený na expresivním, emotivním vyjádření, jako na "výraz nitra", bude snadné jej stejně tak dobře vztáhnout na řadu děl minulosti. A tak lze hovořit o expresi ve výtvarném umění v mnoha dalších souvislostech historických, geografických, formálních i obsahových.
Například v díle španělského umělce Francisca Goyi lze hovořit o expresivnosti - v malbách a lep­tech dospěl k monumentálnímu vyjádření válečných hrůz či k odvážné moderní zkratce, kde hustá barva, kon­trast světla a stínu, uvolněný rukopis a deformace tvaru stupňuje dramatický výraz = expresi zobrazovaného vý­je­vu. Goyovo umění je těsně spjato s dramatickými událostmi, jež se odehrávaly v jeho rodném Španělsku a do­bě jeho života. Hloubka prožitku poznamenala nejen Goyovo tvůrčí snažení, ale také jeho zdraví (v letech 1792‑93 ztratil sluch po nemoci způsobené pravděpodobně přepracovaností a obavami z osudu svých liberálních přátel ve Španělsku). Nelze opomenout ani Michelangelovy postavy, Dürerovy grafiky nebo oltářní obrazy Matthiase Grünewalda. Tvůrčí přístup kladoucí důraz na expresi najdeme také v díle malíře řeckého původu El Greca , v barokním umění, v některých dílech amerického předkolumbovského umění, ve tvarech a barev­nosti afrických a oceánských soch.
Expresivní tendence jsou zvláště silné na konci 19. a počátku 20. století, kdy u­mělci revoltovali proti naturalismu a impresionismu a hledali nový výraz pro nově chápanou skutečnost; hledali novou výtvarnost. V tomto smyslu jsou expresivní tendence patrné v rozličných dobových uměleckých směrech (fauvismus, expresionismus, futurismus, kubismus, kuboexpresionismus v Čechách, někteří umělci, kteří jsou při­řazování k secesi apod.) Proto není snadné definovat expresionismus jako styl, protože ani mezi jmény jak Kirschner, Kandinskij nebo Kokoschka je jakákoli formální jednota iluzí - proto je jednodušší jej považovat spíše za "směr", za výraz vnitřního pocitu jedné mladé generace.
První označení "expresionistický" se jako termín pro umělecký směr objevilo počátkem roku 1911 a postupně se definovalo, až se v roce 1913 se na "Prvním německém podzimním salonu" zaměřilo na "německé expresionisty." Tendence přiřazovat expresionismus přednostně faustovskému Německu se brzy ujala - roku 1925 napsali El Lisickij a Hans Arp ve své knize Die Kunstismen : "Z kubismu a futurismu byla nadělána sekaná, metafyzický německý biftek."
Za expresionisty byli na výstavě v Kolíně nad Rýnem roku 1912 označeni v katalogu např. Paul Gauguin, Paul Cézanne, H E Gross, Paul Signac, Pierre Bonnard, Edouard Vuillard, Henri Matisse, Pablo Picasso, George Braques, Edvard Munch, Vincent van Gogh, Erich Heckel, Ernest Ludwig Kirschner, Oskar Kokoschka a další.
První východisko nové tendence, a tím i expresionismu jako směru, formulovali umělecky Henri de Toulouse‑Lautrec, V.van Gogh, James Ensor, Ferdinand Hodler, pro německý a český vývoj pak mimořádně důležitý Edvard Munch apod. Podložím jednotlivých poloh uvnitř expresionismu, který měl značné názorové rozpětí, byly též směry z přelomu 19. a 20. století, např. symbolismus, mysticismus, sociální realismus, dále také řecké archaické umění, egyptská nástěnná malba, dobou aktualizovaná dětská kresba, africké a oceánské umění, etnické umění (E. Heckel, Max Pechstein, E.L.Kirschner), nedělní tvorba a tvorba duševně chorých, sgrafitti z městských zdí (Heinrich Campendonck, Paul Klee, George Grosz), lidové umění, národní folklorní tradice, expresionistická literatura, Praha, hudba, filozofie (např. Friedrich Nietzsche, Arthur Schopenhauer) a zvlášť silně soudobá společenská situace v jednotlivých zemích, která podmiňovala odlišnost jednotlivých národních proudů v expresionismu.
Expresionismus odmítal napodobivost naturalismu, impresionistický zrakově dojmový prožitek jevové skutečnosti, ale také estetismus secese; odrážel společenskou dobovou krizi plnou sociálních rozporů. Zrcadlil proto pesimismus, melancholii, zoufalství, rezignaci, revoltu a pacifismus, náboženskost, sociální utopii ve vý-tvarně a obsahově širokém názorovém rozpětí, jemuž byl společný i určitý kosmický universalismus, ale též představa lidského bratrství, nového lidského typu a nově uspořádaného lidského společenství. Expresionismus byl soustředěn převážně ke stinným stránkám života, k tělesnosti, duchovnímu i sociálnímu utrpení, a zahrnul proto do svého tematického okruhu prostého člověka, proletáře i lidi ze samého okraje společnosti - artisty z poutí, cirkusáky, panoptika a maškarády, prostitutky, zloděje, pijany, městské podsvětí a s krutou ironií také opory měšťanské společnosti; soudce, maloměšťáky, kněze, vojáky…
Mezi klasickými technikami malířství a grafiky vystupuje svým významem do popředí dřevořez pro svou plošnost, neilusivnost, jednoduchost, výrazovost a společenskou funkci, která s ním je historicky spjata. Tuto funkci plnila nejen volná grafika, ale i letáky, grafické námětové cykly, politická kresba, karikatura a plakát. Z dalších technik nabyl na významu akvarel, obecně obrozený ve 20.století. Nutnost rychlé a spontánní tvorby (tzv. čtvrthodinové akvarely z doby společné práce členů skupiny Die Brücke) vyhovovala citové výrazovosti stejně jako čistota a zářivost akvarelových barev a možnost dosahovat neobvyklé hutnosti používáním savých papírů, pro expresionisty typických (Emil Nolde), jímž dávali přednost před ručními papíry, na nichž leží barva tence a průsvitně. Velký formát je pro expresionistický akvarel příznačný a je podmíněn cílem zachytit skutečnost ve velkých, elementárních tvarech, ale též sociálním zřetelem; akvarel, dostupnější širším vrstvám, měl nahradit dražší olejové a temperové obrazy, a přispět tak k rozšíření uměleckých děl.
Sochařský expresionismus nedosahoval vypjaté výtvarné výrazovosti, třebaže nepostrádal bolestnost, soucitnost, sociální protest ani psychologickou naléhavost.
Expresionisté se zřekli smyslové dojmovosti imprese aniž se vzdali vazeb k věcné skutečnosti. Zříkali se však i vžitých barevných a geometrických harmonií, protože je považovali za umělé a neodpovídající významově ani výrazově pochopené skutečnosti. Proto byla v kompozici zdůrazňována simultánnost, asymetrie, diagonála, plošnost, pastóznost, dynamický rukopis, vykloněné osy, zvýrazněná linie, kontrastní barevnost a barva cítěná jako výraz vnitřního pocitu z vnímané věcné, niterné a sociální skutečnosti. Šok, provokace, vzpoura mladých proti starému a usedlému, to byl motor expresionismu podle Maxe Pechsteina.
První sdružení expresionistických umělců pod názvem Die Brücke (Most) vzniklo v Drážďanech roku 1905 jako snaha spojit moderní umělce Francie a Německa. Jejich program vítal "novou generaci, jež dovede tvořit a užívat", každého, kdo dovede "nezkresleně a bezprostředně" reprodukovat, co ho žene k tvorbě. Výrazněji se však do dějin umění zapsali umělci z druhé skupiny nazvané Der Blaue Reiter (Modrý jezdec) : Wassily Kandinskij, Franz Marc, Paul Klee, hudební skladatel Schönberg a další, kteří společně vystoupili i v roce 1911 v Mnichově.
To už se však nad Evropou začala stahovat zlověstná mračna. Pod maskou navenek stále klidné doby se společnost otřásala rozpory, které vyvrcholily prvními výkřiky světové války. Umělecké snahy o vyjádření problémů společnosti a vnitřních skrytých stavů člověka neskončily však ani vyvrcholením exprese po skončení 1.světové války. V literatuře, dramatu i filmu jsou stále živé. Ve výtvarném umění přinesly výraznou tvarovou a barevnou nadsázku, deformaci, ostré barevné akordy. Expresivní tendence jsou trvalé nejen svou snahou vypovídat o lidském nitru,o skrytých i krutých stránkách lidské existence, ale i svým úsilím nahlížet pod falešné masky "povrchního zdání".
Dobové napětí a definování expresionistického výrazu
Svět konce 19. a počátku 20.století byl zdánlivě idylický. "Krásná a sladká epocha" říkalo se. To však byl jen povrchní dojem : pod ladnými fasádami secesních novostaveb se skrývalo napětí předcházející bouři.
Nebývalý hospodářský vzestup evropské společnosti, podmíněný úspěchy ve vědě a technice, přinesl i řadu nových, vážných sociálních problémů. Lidé přelomu století byli na jedné straně nadšení triumfy již druhé průmyslové revoluce, ale mnozí si současně uvědomovali, že její důsledky zvětšují útisk stále většího počtu lidí. Technika sivě zbavovala člověka nejtěžší fyzické dřiny, ale vzala mu radost z tvořivé práce, učinila z něj jen součástku stroje. Umožňovala ovládnutí přírody, ale začínala ji i ničit. Usnadňovala život, ale přinesla i možnost rychle a hromadně je zahubit. Vedle hrdosti nad sílou a mocí lidského ducha se rodil i strach, úzkost a obavy.
Znepokojivě působila i nová poznání, která přinášely vědy o člověku. Místo obrazu člověka jako bytosti dokonalé a celistvé nastoupilo chápání lidské bytosti jako nehotové a vnitřně rozporné. Věda pronikla hluboko do lidské psychiky, pod masku vnějšího zdání. Pokusila se odhalit, co se skrývá v hlubinách podvědomí, v místech, kam zabloudíme jenom ve snu, ale odkud mnohé prosakuje do našeho chování, cítění a
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama