Edvard Munch I

20. dubna 2007 v 17:37 | Tomáš V.Odvaha |  Peintres / Malíři
část první

K čemu je umění? Proč malovat a tvořit? Ne, to není řečnická otázka, a i když pro ni neexistuje odpověď, každý si určitě prožil okamžik záblesku šílenství, na který existuje jediná možná obrana: to, co se skrývá pod oním lehce vyčpělým slovíčkem "umění". Nebudu svou úvahu dále rozvíjet, protože vášnivý čtenář si jistě sám dokáže dosadit, co spadá pod křídla múz a co už je kýč, byť s ambicemi nesrozumitelnosti a nádechem monumentálnosti, a proto zpět k velkému šílenci Edvardu Munchovi, kterého narozdíl od Vincenta dokázala malba udržet nad vodou, byť často jen z posledních sil.
Edvard Munch se narodil 12. prosince 1863 v Lotonu jako druhé z pěti dětí, ale již v prvním roce jeho života se rodina přestěhovala do Kristiánie, dnešního Osla. Směr, kterým se ve své životní pouti dále vydal, nasměřovala tragická smrt matky, Laury Catherine, která zemřela v jeho pěti letech roku 1868 na souchotiny. Otec, Christian Munch, vojenský lékař a později "lékař chudých" se již z této rány nikdy nesebral, zvláště když na stejnou nemoc zemřela Edvardova nejstarší dcera Sofie, která chlapci citově nahrazovala zesnulou matku. Později ji stvárnil v sérii obrazů a grafik na téma Nemocné dítě a sám předpokládal, že ji bude brzy následovat. Ostatně strach ze smrti nutil otce k úniku k náboženství, které začal velmi silně prožívat, a Edvarda zas smrt, trudomyslnost a předtucha šílenství nutila k útěkům do vlastního světa, kde ať již jsou jeho jednotlivá díla zařazována k naturalismu, impresionismu, symbolismu, pointilismu či expresionismu, společným prvkem je vždy silný vnitřní náboj, provázený "Munchovskými" pocity neklidu a strachu.
První doteky s uměním Munch navázal v Oslu koncem roku 1880 během krátkého studia techniky, ale rozhodl se plně věnovat malířství a roku 1881 vstoupil na Kreslířskou školu, kde jej učil naturalistický sochař Julius Middelthun, ale pro jeho další vývoj bylo o rok později mnohem významější seznámení se s naturalistickým malířem Christianem Kroghem, který se krátce předtím vrátil z Paříže, a na své mladší kolegy přenášel silný vliv francouzského moderního umění a to především Maneta. Krogh silně Muncha podporoval a prosazoval jako, po romantismu a vlastní generaci, představitele třetí vlny norského malířství.
Munchovo naturalistické období reprezentuje obraz Dívka sedící na posteli z roku 1884, který byl kritikou označen za typický příklad špatného vkusu, ale hlasu umění nevládnou teoretici ale umělci a proto byl tentýž obraz vybrán k reprezentaci norského umění při příležitosti světové výstavy v Paříži v roce 1889.
Největší skandál mezi vyvolala první verze slavného obrazu Nemocné dítě skromně nazvaného Studie vystaveného na Podzimní výstavě roku 1886, kam se dostal jen na Kroghovu přímluvu. Téma dívky umírající na tuberkulózu sice nebyl v naturalistické škole nijak novátorský, ale publikum bylo pobouřeno Munchovou novátorskou technikou "geniálních šmouh".
V roce 1885 Munch poprvé navštívil Paříž, kde jej silně ovlivnila barevná technika syntetismu. Na jaře roku 1889 Munch uspořádal první samostatnou výstavu, na které vystavil 110 obrazů. Díky svým příznivcům získal státní studijní stipendium v Paříži a v říjnu nastoupil do učení v ateliéru Leona Bonnata, kde však vydržel pouhé tři měsíce, přestal docházet do ateliéru a samotářsky zůstával v Saint Cloud. Munchova kriza byla způsobena smrtí otce, s kterým však pro jeho bigotní křesťanskou víru vycházel jen ztěží.
Munch se v zájmu vlastní sebezáchovy přimkl k umělecké skupině, která kriticky přistupovala ke stávající morálce norské buržoázní vrstvy, ale naturalismus a sociální kritika byla od počátku tvrdě potlačována.
Rozpolcenost Munchovy osobnosti se výrazně projevuje v díle Noc v S. Cloud, ve kterém se mísí smutek, láska, melancholie i vliv novodobého výjádření moderního umění.
Krogh označil Muncha za jediného norského impresionistického malíře, ale diametrální rozdíl mezi Munchem a Pissarrem s Monetem je velmi patrný při příležitosti výstavy, na které bylo možné díla těchto dvou vrcholných impresionistů srovnat s Jarním dnem na ulici Karla Johana.
Obtížné přijetí svých obrazů ze strany kritiky i laické veřejnosti Munch komentuje ve své poznámce z ledna 1891: "Bylo by zábavné trochu kázat všem těm lidem, kteří se taková léta dívali na naše obrazy a buď se smáli nebo pokyvovali hlavami. Nemohli pochopit, že by mohla být jen uncem rozumu v těchto impresích - že strom může být červený nebo modrý a že tvář může být modrá nebo zelená. Ví, že je to špatně. Od dětství se učili, že listy jsou zelené a tvář růžová. Nemohli si představit, že by to mohlo být míněno vážně - musí to být podvod, lenost nebo šílenství - nejspíš to poslední. Nemohli si to srovnat v hlavě, že ty obrazy byly dělány opravdově, v utrpení… Ano to je stezka k malířství budoucnosti, do zaslíbené země umění. Protože v těchto obrazech umělec dává to, co je mu nejdražší - svou duši, svůj smutek, svou radost - krev svého srdce. Podává lidskou bytost a nikoliv věc. Tyto obrazy strhnou, musí strhnout, jendřív jen několiv, později větší množství a nakonec všechny."
Nový již vlastní směr předznamenává obraz Večer - Melancholie vystavený na Podzimní výstavě v roce 1891. Námětem obrazu je sice nešťastně zamilovaný kamarád, ale promítá se v něm depresivní období, které trávil osamocen s těmi nejčernějšími myšlenkami. Východiskem a záchraným kruhem se mu staly aforismy a korespondence se symbolistickým básníkem Emanuelem Goldsteinem, který prosazoval realitu, jež se plně podřizuje umění. Ve vlivu symbolismu napsal koncem ledna 1892 krátkou báseň v próze, která je považována za východisko jeho nejslavnějšího obrazu: "Šel jsem po cestě se dvěma přáteli - slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem - pocítil jsem nápor smutku - nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven - přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál - díval jsem se na plápolající mraky nad fjordem, byly jak krev a meč, a město - modročerný fjord a město - mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy - a cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou."
Ve vzduchu viselo něco nového a i když nebyl Munch schopen dotáhnout obrazy z tohoto období do konce a zůstávaly často ve formě skic, prohlásil o něm Krogh, že se jeho dílo spíše blíží hudbě než malířství a Munch by si zasloužil národní cenu pro skladatele. O obraze, který Výkřik předcházel - Beznaděj, si Christian Skredzvig v Nizze myslel, když sledoval jeho vznik, že se Munch pokouší o nemožné, když se namísto romantické oblohy snaží své pocity sdělit pomocí sražené krve.
Již za obraz Večer na ulici Karla Johana, kterým navazuje na své předchozí impresionistické dílo, tentokrát s měšťáckým davem s maskami a vytřeštěnýma očima, byl Munch kritikou odsouzen jako šílenec. Sérii tří obrazů Výkřik (1893), Beznaděj (1892) a Úzkost (1894) lze nejlépe charakterizovat nápisem vyrytým v hořejší červené části Výkřiku: "mohlo být namalováno jen šílencem".
Dalším impulsem pro Munchův další umělecký vývoj byla jeho návštěva Berlína v roce 1892, kde se uskutečnila výstava Spolku berlínských umělců pod názvem Ibsenovské náladové obrazy. Ibsen byl tou dobou v Německu nesmírně populární a rostl i hlad po jiných "severských" umělcích. Výstava skončila již po několika dnech naprostým skandálem. Kritik Adolf Rosenberg prohlásil, že obrazy nemají nic společného s uměním, což již nemohlo Muncha nikterak vyvést z míry, protože byla na něco podobného byl již zvyklý z Norska, ale naopak jeho obrazy vyvolaly velkou odezvu mezi německými umělci a výstava byla znovu otevřena o měsíc později, kde se i našli první kupci.
O vyjádření životních situací se Munch pokusil v sérii Láska, jejíž počátky sahají až k manifestu ze Saint Cloud. Obrazy Sen letní noci, Polibek, Vampýr, Madona, Žárlivost a Výkřík jasně ilustrují Munchův nový psychologický námět, a i jsou díla svou technikou řazeny k symbolismu, jasně překračují všechny dosavadní hranice. Svůj vliv na Muncha jistě měla i filozofie nadčlověka vyděděného ze společnosti Friedricha Nietzcheho.
V Berlíně Munch našel společnost umělců podobných názorů a přes jeho milostné zklamání byl rok 1893 jedním z nejplodnějších v jeho životě. Krom Výkřiku zde vznikl i obraz Smrt v pokoji nemocné a první skica U úmrtního lože s námětem své zesnulé sestry Sofie. Na výstavě ve Stockholmu v roce 1894 se rozrostl cyklus Láska již na 15 obrazů, když přibily mimo jiné obrazy: Oko v oko, Sfinga, Tři stadia ženy, Odloučení, Popel.
Mezi vrcholné obrazy poloviny 90. let, patří obrazy promlouvající o stavu novodobé duše moderního člověka: Autoportrét s cigaretou (1894/95) a jasným jazykem zmatenosti z nabyté dospělosti obraz Puberta z téhož roku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama