Erich Maria Ramarque Tři kamarádi

16. listopadu 2006 v 17:26 |  Čtenářský deník
rozbor díla pro požadavky gymnazia PdC :-)

Robert Lohkamp - vypravěč příběhu, milovník rumu zatvrzelý starý mládenec, jehož nejbližšími známostmi jsou prostitutky z hotelu, kde hraje na piano - , Otto Köster a Gottfried Lenz se stali přáteli na život a na smrt za první světové války. Žijí v poválečném, rozvráceném a vyhladovělém Německu 20. let, kde panuje bída, utrpení a zoufalství lidí, kde se život hrozným způsobem scvrkl na ubohý boj o holou existenci.
Köster vlastní autodílnu "Köster a spol", v níž všichni tři společně pracují. Občas se zúčastní závodů se svým závodním vozem "Karlem, strašidlem silnic".
Jednoho dne se při projížďce seznámí s dívkou Patricií Hollmanovou - zvláštní, křehkou, milou dívkou, která miluje život, je bezstarostná a ráda se směje - naprostý opak Roberta. Zamilují se do sebe na první pohled, Robert se s ní začne scházet a posléze spolu začnou trávit hodně času. Robby si zpočátku není jist svými city, válka z něj udělala skeptika, ale po krátké obě zjišťuje, že bez Pat by byl život prázdný a od té doby si je jejich vztahem jist.
Udržet autodílnu v této době není lehké, proto si kamarádi koupí v dražbě taxi a snaží se o přivýdělek.
Když je Robert s Patricií na dovolené, dostane náhle Patricie chrlení krve. Robert je v šoku z toho, že mu dívka zatajila tuberkulózu. Po zásahu lékaře se tedy vrátí do města. Patriciin stav se ale rapidně zhoršuje, a tak odjíždí do sanatoria v horách, kde ji Robert navštěvuje. Odloučení je pro oba milence těžké, ale ani jeden neztrácí naději a radostná Pat nese nemoc statečně.
Mezitím v Německu nezaměstnanost stále roste, lidé se bouří, vyvolávají stávky a organizují politické schůze, které obvykle končí rvačkou a zásahem policie. Do takové rvačky se připletl i Gottfried, která je nešťastnou náhodou a omylem na ulici zastřelen neznámým mladíkem. Po jeho pohřbu Robert a Otto nestačí na provoz autodílny a jsou nuceni ji prodat.
Nedlouho poté, k dovršení zlého osudu, Robert dostává telegram od Patricie. Oba kamarádi se vydávají za ní. Dívčin stav je kritický. Robert se před stále útlejší Pat snaží zakrýt pravdu, ale ona moc dobře ví, že jí zbývá málo času. Místo aby šetřila svou tělesnou schránku, snaží si těch pár šťastných okamžiků s Robertem užít na plno.
Roberta navíc tíží vědomí nedostatku peněz na zaplacení sanatoria. Otto se v tak zoufalé situaci z čistého přátelství rozhodne prodat milovaného "Karla" a posílá Robertovi peníze a ampuli morfia. S nimi se Robert cítí méně bezmocně. V nejhorším případě chce Pat alespoň trochu ulevit od bolestného umírání. To skončí v dobu, které se Pat nejvíce bála. Zemře na přelomu černé noci a bílého dne s rukou pevně svírající Robertovu dlaň. Poprvé mu neopoví…
Tragický příběh zasazen do ještě tragičtější doby. Je protkán třemi druhy neštěstí. První je zoufalá sebevražda Robertova souseda, následuje náhodná vražda jednoho z kamarádů. Vzniklou trhlinu rozšíří nemoc mladé ženy, vzniklá bídným válečným strádáním za dob dospívání. Člověk, který našel štěstí svého života v milující bytosti, ztrácí nemilosrdnou ranou osudu smysl života. Ideou díla se pak stává sám život. Může být jakékoliv - v bohatství, chudobě, jen ne promarněný hledáním něčeho neexistujícího.
<"Vy jste zvláštní lidé, vy mladí, všichni dohromady. Minulost nenávidíte, přítomností opovrhujete a budoucnost je vám lhostejná. Jak může tohle vést k dobrým koncům?">
<Tvář Pat byla tajuplně ozářena světlem jeviště. Byla plně zaujata a já ji miloval, protože se o mne neopírala a netápala po mé ruce, protože na mne vůbec nemyslela a docela na mne zapomněla. Nenáviděl jsem, když se věci směšovaly, nenáviděl jsem tu dobytčí stádnost, když krása a síla velkého díla uchvacuje člověka, nenáviděl jsem zamžené pohledy mileneckých dvojic, to tupé tulení k sobě, to nevkusné ovčí štěstí, které se nedovede povznést samo nad sebe, nenáviděl jsem žvanění o splynutí v lásce, neboť jsem poznal, že člověk nemůže být dosti ani ve dvou a že se nemlže dost často odloučit, aby se zase setkal. Jen ten, kdo se vždycky vrací ke své samotě, zná štěstí pospolitosti. Všechno ostatní ničí tajemství napětí. A co silněji vrhává do magických oblastí osamělosti než vzpoura citu, odevzdání se otřesu, síla živlů, bouře, noc, hudba? A láska - >
<Na okamžik jsem vnímal nesmírnou, tichou sílu krásy a cítil, že je silnější než všechna krvavá minulost, že musí být silnější, že by se jinak svět zhroutil, že by se jinak utopil v strašlivém zmatku. A více něž to jsem ještě cítil, že tu jsem, prostě že jsem tu a že je tu Pat, že žiji, že jsem vyvázl z hrůz, že mám oči a ruce a myšlenky a horce pulzující krev a že to všechno je nepochopitelný zázrak.>
<"Tak je to," řekl Ferdinand. "Jen nešťastný ví, co je to štěstí. Šťastný je manekýn pocitu života. Jen ho předvádí, ale nemá ho. Světlo ve světle nesvítí; svítí ve tmě. …">
<"Když člověk chce žít, pak je tu něco, co člověk miluje. Je to těžké, ale i lehčí. Podívej se, musela bych tak jako tak zemřít, a teď jsem vděčná, že jsem tě měla. Mohla bych být také sama a nešťastná. To bych pak zemřela docela ráda. Teď je to těžké; ale zato jsem také plna lásky, jako je včela plna medu, když se večer vrací do úlu. Kdybych měla volit - pak bych si zvolila z oněch dvou možností zase totéž.">
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama