Síla myšlenky

14. srpna 2006 v 19:49 |  Mes Oeuvres / Moje tvorba
***


Odbyla osmá hodina. Za zataženými závěsy svítila pouliční lampa a pokojem vanul studený podzimní vítr, který do místnosti přinášel čerstvý vzduch. Lucie seděla za stolem a přemýšlela. Z obývacího pokoje zaslechla znělku pondělního seriálu a z kuchyně cinkot mytého nádobí.
"Luci, neviděla's někde mojí přednášku z fyziky?" Jako vždy se Petr chystal do večerní školy.
"Na tvém nočním stolku, bráško, včera sis to četl před spaním."
"Uspávající," ozvali se oba nejednou jako jeden muž. Lucie se svým bratrem - dvojčetem- doslova sdílela myšlenky.
Petr vpadnul do pokoje, usměvavý zelenooký mladík s rozcuchanou kšticí hnědých vlasů, s taškou na zádech vlepil sestře pusu na tvář.
"Musím letět, dneska nestíhám. Asi si budu muset půjčit auto. Tak se hezky vyspi, sestřičko…" Lucie se na něj usmála od rozepsané seminární práce, ale když uviděla vrásky únavy kolem bratrových očí a pobledlé tváře, ustaraně se zamračila.
"Vypadáš unaveně, neměl bys dneska…"
"Řídit, já vím. Nedělej si starosti…Měj se!"
Lucie si povzdechla. Petr opravdu dnes nevypadal dobře, cítila, že něco s ním není v pořádku.
- Snad se mu nic nestane. Hlavně buď opatrný - pomyslela si ještě, než se vrátila k práci, hnědé vlny vlasů nedbale rozhozené na zádech, zelené oči upřené do stránek.
***
Běžela temnou nocí. Hvězdy zářily nad hlavou jako drahé perly, ve kterých je chyceno světlo měsíce, jenž skryl sou tvář za mraky. Lesní cesta se vinula pod nohama jako had, jehož ostré šupiny kamenů se jí bolestivě zarývaly do bosých nohou. Temné větve stromů jí šelestily kolem uší, z černého příkrovu lesa vanul chlad a jako ostré drápky se jí zasekával do těla.
Běžela, nevěděla kam.
Běžela, nevěděla, jak se tu octla.
Běžela, protože měla strach.
Strach, špatnou předtuchu, která jí hlodala v srdci.
Tušila něco neblahého.
***
Stanula na rozcestí. Holá pláň, na kterou vystoupila z šerého lesa, bičována větrem, táhla se k obzoru, tichá, zalitá světlem hvězd a rovná jako dlaň. Cáry mlhy se válely nízko při zemi. Poryvy větru profukovaly tenkou košilkou, až ji mrazilo i v kostech.
Nevěděla kudy.
- Kde jsi? - volala v duchu, všechnu sílu své myšlenky upnula na pocit beznaděje.
- Kam mám jít? Kde tě mám hledat? - V kvílivém hlasu větru slyšela jeho volání. Na prahu slyšitelnosti se jej snažila zachytit. Byl nedaleko.
Znepokojivě blízko zaznělo vlčí vytí. Ztuhla jí krev v žilách.
- Hlavně rychle! - blesklo jí hlavou a neviditelná ruka ji svedla z rozcestí rovnou do srdce pláně, skrz mlhu studící do nohou.
Měsíc se vyhoupl zpoza mraků.
***
Mlha se rozestoupila. Jako by ji obrovské šedé kameny nechtěly vpustit do svého kruhu, do něhož vstoupila. Dvanáct menhirů stálo vzpřímeně, natahovaly se k nebi, chráníc ve svém náručí nízký kamenný oltář. Podstavec z lesklého černého kamene protkaného bílými žilkami jemně zářil.
Přistoupila.
Okrouhlá prohlubeň v hladkém povrchu byla naplněna vodou, v níž se tiše zrcadlila tvář luny.
Hleděla na hladinu, zmatek jí svíral srdce. Proč sem přišla? Co se děje?
Stříbrné oko měsíce v odrazu se rozplynulo. Chvíli měla pocit, že hledí do zrcadla - v očích stejný zmatek, ale vzápětí si uvědomila, že hnědé vlasy jsou příliš krátké a rysy poněkud ostřejší.
"Petře!" vykřikla už nahlas Lucie.
Voda se začala barvit rudě.
Zelené oči.
Vlk znovu zavil. Blízko.
Vyděšeně sledovala krvavý obraz.
- Proboha, Petře, co je ti? -
Snažila se zahnat děsivé představy.
- Bratříčku, dávej pozor! -
Za hrabou mlhy se blýskly vlčí tesáky.
***
Oči se mu klížily únavou. Světla protijedoucích aut ho oslňovala, snažil se držet krajnice, která zoufale potřebovala obnovit. Na tuhle dobu nezvyklý provoz.
Bolela ho hlava.
"Asi chřipka. Zítra radši zůstanu doma," povídal si pro sebe, doufaje, že ho to udrží vzhůru.
Ztěžkla mu víčka.
Mlha se snášela jako plášť na tichou pláň. Měsíc plul po sametově černé obloze, hladíc svými prsty kruh z kamenů a bílou postavu, stojící uprostřed.
Světla.
Hluk motoru.
Tvář jeho sestry.
Vyděšené zelené oči.
- Bratříčku! Dávej pozor! -
Strhnul volant stranou v poslední chvíli.
***
Probudila se s leknutím, noční košili lepkavou potem. Srdce jí splašeně tlouklo.
"Co to bylo za sen?" promluvila do tmy ve snaze uklidnit se vlastním hlasem.
- Petře! - vyslala poslední zoufalou myšlenku, než zvedla telefon a vytočila bratrovo číslo…
***
Petr svíral v ruce šálek s horkým čajem a oči upíral nepřítomně do stolu. Lucie seděla naproti a držela bratra za druhou ruku. Nesmírně se jí ulevilo, když otevřel dveře bytu, bledý, ale v pořádku.
"Usnul jsem za volantem. Měla jsi pravdu, jako vždycky," usmál se utrápeně a omluvně na sestru, jejíž oči byly zarudlé od pláče, "neměl jsem řídit. Zajel jsem doprostřed silnice, ani jsem to nevěděl. Pak jsem tě viděl… a slyšel… volala jsi…Zní to absurdně, ale..." na chvíli se odmlčel, "Probudil jsem se okamžitě. Ten, co se mě snažil předjet, do mě málem vrazil, naproti se už blížilo další auto. Kdybys mě neprobudila, nestačil bych uhnout…" upřel na sestru vděčný a snad napůl zoufalý pohled.
"Myslela jsem na tebe. Věděla jsem, že se něco stalo… Ale už je všechno v pořádku…" povzbudivě se usmála.
Hodiny odbily pátou ranní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Morchaint Mesiah Rakšas Morchaint Mesiah Rakšas | 29. října 2006 v 21:27 | Reagovat

Jak jinak než působivé, přečetl jsem to na jeden zátah. Ale proč Menhiry?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama