Hrad pokračování

2. dubna 2006 v 16:31 |  Mes Oeuvres / Moje tvorba
část 2.

Knihovna byla útulná a plná světla, které dopadalo na malý stolek a křesla, potažená nádherně vyšívanými povlaky. V regálech úhledně vyrovnány stály knihy v kožených vazbách. Jacqueline se naučila číst jako malá a nyní neodolala, odložila prachovku a začala zkoumat nápisy na hřbetech. Snad úplnou náhodou objevila malou zapomenutou knihu, schovanou za většími svazky. Nenápadná, ošuntělá a bez ozdob, na deskách stálo jednoduchým písmem Historie hradu a jeho tajemství. Vyňala ji z police.
Jak listovala, nacházela mnoho dat a jmen majitelů a panovníků, jejichž sláva ale zažloutla a vybledla spolu s inkoustem. Avšak na poslední stránku někdo připsal drobným písmem něco zvláštního.
Jacqueline přistoupila blíže k oknu.
"Opatrně, cizinče, ty jenž vstoupíš do těchto zdí starobylých," četla si tiše sama pro sebe, "neboť tento hrad jest tvým nepřítelem. Pokud ty jemu se znelíbíš, on zničí tě bezesporu. Vždyť v jeho zdech koluje život věčný jako v každém kameni…Ale…"
Tak tedy je živý…Snad proto se bojím zdí…
"Co tu děláš? Okamžitě to ukliď!" ozval se ode dveří hraběnčin přísný hlas. V Jacqueline hrklo.
Ale ne…
"Neslyšela's?!" Hraběnka za sebou zavřela, "Dělej!"
Ta odporná ženská…Jak já ji nenávidím, blesklo Jacqueline hlavou, ale i přesto raději sklopila hlavu a poslušně vrátila knihu na původní místo.
"Promiňte, paní," špitla Jacqueline s očima upřenýma do země. V srdci jí dýmal plamínek nenávisti a zloby, jenže strach byl příliš velký, než aby mu dovolil plně se rozhořet.
"Já jen utírala prach a kniha vypadla z police…"
"Tvá nešikovnost neomlouvá tvou drzost a neomalené způsoby. Pojď sem!"
Vlna strachu sevřela dívce hrdlo. Bezmocně zavrtěla hlavou:
"Paní, prosím, promiňte, já…"
Hraběnka k ní přistoupila, vzala dívku za bradu a zvedla jí hlavu. Jacqueline hleděla do neúprosných očí v bledé napudrované tváři, ztrácející se mezi kudrlinkami honosné paruky.
"Pamatuj si," varovně šeptala hraběnka, "Nebudeš šmejdit v našich věcech, ty odporná malá zlodějko!" V Jacqueline se vzedmul vztek. Vytrhla se ženě, a vykřikla:
"To nejsou vaše věci. Zabila jste mou matku a všechno jí ukradla…"
Zaskočená hraběnka se nezmohla ani na slovo, jen překvapeně pozorovala jak dívka popadla prachovku a zabouchla za sebou dveře.
***
Byla jsem čím dál více zmatená, slyšela jsem hlasy a viděla záblesky nesmyslných obrazů, hlava se mi točila jakoby v závrati. Ozývá se tu minulost, tím sem si byla naprosto jistá. Procházela jsem kopec mezi zbytky kamenů a snažila se najít místo, kde by byl klid.
Nakonec se mi podařilo vylézt po hrubé skále na nejvyšší bod celého kopce. Na obzoru se táhly tmavé lesy a na indigové hladině jezera jako smaragd zářil malý ostrůvek.
Sedla jsem si pod usychající strom, který se zoufale snažil přežít na holém kamení. Pofukoval mírný větřík, jenž rozechvíval lístky osik. Les se již úplně zmocnil zbytku kdysi honosné stavby ležící pode mnou. Západní obzor se utápěl v krvi.
Ševelení lesa a hukot vody mne uklidňoval.
"Možná se mi podaří zjistit, co se tu dělo," blesklo mi hlavou.
Ponořila jsem se do ticha. Nikdy jsem netušila, že ticho může být tak mocné. Mlčí a přece toho může mnoho říci. Les si šeptal své příběhy a vítr zpíval o tom, co stalo se před jeho všudypřítomnýma očima.
-Poslouchej!
Trhla jsem sebou. "Kdo jsi? Co chceš?"
-Já jsem já a budu ti vyprávět.
"Kdo já?"
-Já tady kolem. Zapustil jsem kořeny do skály a les zase své do mne.
Hrad mluvil v hádankách. Ale já věděla, co chce říci. Teď už ano.
­­­***
Jacqueline se ocitla na chodbě, srdce jí splašeně bušilo. Seběhla ze schodů do haly v přízemí. Chtěla utéci, než se hraběnka vzpamatuje. Neměla ale sílu, musela se opřít o zeď, uklidnit se, aby se jí netřásla kolena. Zoufalství jí sešněrovalo srdce, pálily ji oči… Proč jen to tak muselo skončit? Proč ji zatratili, ponížili a zbavili odvahy postavit se jim? Proč musela matka tehdy při palácovém převratu zemřít?
-Ale copak, chudinko? Lituješ se? Buď ráda že jsi tehdy nenásledovala tvou matku do pekel!
"Zmlkni! Ty táhni do pekel, zrůdo!" zakřičela.
Mladý pan hrabě vešel do haly dveřmi na druhém konci, přivolán křikem. Přistoupil ke služce v potrhaných hadrech a osopil se na ní:
"Co se tu děje?! Neokouněj, nemáš co na práci?! Ať už tě tu nevidím!"
Jacqueline vyhrkly slzy. Podívala se mu vyčítavě do očí.
Hráli jsme si spolu, houpal's mě na klíně, když jsem byla malá…Ach bratránku!
Otočila se a odběhla po točitém schodišti.
Hrabě zůstal stát a nechápavě se za dívkou díval.
***
Do očí se mi draly slzy nenávisti a lítosti. Takže její strýc a teta se násilím ujali vlády a ji nechali živořit jako služebnou. Zabili jí matku.
Ale to ještě nebylo vše, měla jsem zjistit ještě něco, něco víc.
Zešeřilo se a začalo být chladno.
***
Vběhla do pokoje pro služky. Zel prázdnotou a panoval tam chlad. Celá se chvěla a slzy jí stékaly po tvářích.
Nevolnost zaplavila útroby, tisíc nožů jí drásalo žaludek. Kame-ny studily a stěny se smršťovaly, obepínaly její mysl, jako by to byla klec pro šílené zvíře. Jako by ji strop chtěl zahltit svou tíží.
Chtěla ven…Pryč…
"Pomoc!"
Komnata se s ní točila.
Dveře. Kde jsou dveře?
Hrad…To On ji nechce pustit…Chce ji zničit, stejně jako hraběn-ka. Hrad ji nenávidí. A já jej taky nenávidím, stejně jako moje matka!
"Chci ven!"
Dveře se vynořily proti ní jako chřtán, temnější než okolní temnota. Jacqueline je rozrazila a běžela temnými chodbami jako smyslů zbavená.
Bála se otočit. Tma a chlad jí svíraly srdce a naplňovaly ji strachem. Chodby byly najednou tak úzké, až měla pocit, že ji musí rozdrtit.
Pryč, hlavně pryč. Konečně se octla mezi stromy. Závrať…
-Závrať? Nebuď bláhová! On tě tu nechce!
Zakryla si uši a běžela dál, až na skálu na západním úbočí kopce. Foukal studený vítr a slzy ji štípaly na tvářích. Posadila se pod strom u paty věže a schoulila se do klubíčka. Tiše vzlykala, slunce zapadalo a jeho slabé paprsky se snažily zahřát dívčino zkřehlé tělo.
Cítila se jako zbitý tvor, zahnaný do kouta v rasově cele. Rezig-novala a vzdala se veškeré naděje. Možná utéci…Ne pro ni bude vysvobozením pouze smrt…
-Smrt? Opravdu si ji tolik přeješ?
-Nech mě…Nech mě!
-Když tě opustím, zůstaneš tu sama, jen s Ním, s Tím, který tě nenávidí!
Jacqueline zoufale vykřikla a nový proud slz se jí vyřinul z očí.
"Nech mě!" z posledních sil zašeptala zničená bytost, jejíž lidskost již neměla sílu bojovat se zvířetem.
Nic, ticho. Jen vítr.
"Nemůže mě nenávidět, je to jen kámen…Určitě je to jen kámen!" Škodolibý smích jí zazněl v hlavě.
"Zmiz! Nemáš žádnou moc!"
-Ne? Opravdu? Tak to zkusíme!
"Jak? Jsi nic!"
-To bych neřekl…ale dám ti radu. Zbav se Ho! On tě trýzní!
"Ne, to není pravda, není živý!"
-Ha, ha, ha!
Jacqueline utíkala. Ten šílený, zlý smích! Slyší ho všude, jak se hlas prohání za ní kamkoli vkročí. Nebo se to směje ona?
Padla noc a přikryla svým pláštěm kamenné sídlo a všechny bytosti. Lidské i napůl zdivočelé.
Ach mami, ta bolest v hrudi! Smrtící jako popravčí meč!
***
Najednou se mi sevřelo srdce. Bolestí? Ne. Žalem? Co se děje? Slyším křik!
***
Hrad ji vězní…
Dívka vběhla na nádvoří. Křičela a smála se, v šílené agonii se zmítala na dlažbě.
Podkoní se k ní vrhl s pochodní v ruce.
Slyšela ho jak vyděšeně volá: "Proboha, je šílená! Pomozte mi někdo, musíme ji odnést!"
-Oheň, vidíš ho? Ten oheň je tvé vysvobození!
Nevěděla co dělá. Jen se smála. Vytrhla muži pochodeň z ruky a hodila ji do stáje…
Plameny se mazlily jako rozvášnění milenci se stébly suché slámy, bezmála něžně hladily dřevěné stěny. Až trámoví střech jim dalo dostatečnou sílu, aby mohly s ohlušujícím řevem rozpoutat smrtící tanec.
***
Oheň.
Křik.
Sténání zdí.
Svoboda.
Svoboda v náruči vody.
Vody…
Jak krásně chladí…
Tma. A pak jen smrt.
***
Oheň mi sahal až k nohám, olizoval mi kotníky.
Vykřikla jsem a probudila jsem se.
"Bože! Tak to byla ona? To ona to tu podpálila?"
-Ano, to byla ona…
Cizí pocity se vytratily, nahradil je soucit. V duchu jsem si vybavila dívku z mého snu. Pohublá bruneta se smutnýma pološílenýma očima ve zničených šatech. Hraběnka Jacqueline…
Opatrně, cizinče, ty jenž vstoupíš do těchto zdí starobylých, neboť tento hrad jest tvým nepřítelem. Pokud ty jemu se znelíbíš, on zničí tě bezesporu. Vždyť v jeho zdech koluje život věčný jako v každém kameni…Ale když ty mu prokážeš svou úctu a přátelství, on ti bude nakloněn a ochrání tě...
Takto pravím já, hraběnka Jacqueline II., z boží vůle paní tohoto hradu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama