Hrad

2. dubna 2006 v 16:29 | Juthwara |  Mes Oeuvres / Moje tvorba

část 1.


"To je nádhera!" vydechla jsem úžasem. Na vrcholku kopce se tyčila majestátní zřícenina, zajatá ve svém osamění kořeny buků, ja-vorů a bříz. Torzo se ostře rýsovalo proti jasnému nebi, zelený svět kolem překypoval životem. Stoupala jsem vzhůru po vyšlapané turistické stezce. Přes cestu ležel padlý kmen, do kterého někdo vyryl tlustými písmeny slovo KOLO. Překročila jsem ho a vešla zachovanou branou mezi tři stěny bez střechy, po zemi ležely popraskané zbytky kamenů. Kdysi si to byla nejspíš vstupní hala.
Miluji atmosféru zřícenin. Mají zvláštní energii, dýchají tu vzpo-mínky.
-Ano, vzpomínky…

***

V hale byla zima. Mramorová podlaha zábla do bosých nohou, otevřenými vitrážovými okny profukoval vítr. Jacqueline nenáviděla tento hrad, stejně jako vždy, i teď cítila jeho nevlídný, chladný stisk na svém srdci. Nenáviděla ho celou svou duší! Působil tak nepřátelsky, a kdyby ze sálu nebylo slyšet cinkot talířů a smích vážených hostí, vypadal by opuštěně a neobydleně.
Jacqueline se zachvěla, přitáhla si plášť úžeji k tělu a vydala se nahoru po úzkém schodišti do místnosti, kde spaly hraběnčiny služebné. Z tmavých kamenů stěn dýchal chlad a louče jen spoře osvětlovaly hrubé schody. Zatuchlý pach čpěl ze zdí, Jacqueline jím měla nasáklé šaty i kůži…
V pokoji pro služky spalo pět dívek, bývalo tu těsno, místnost byla malá a strohá, úzkým okénkem pronikalo dovnitř jen trochu paprsků vycházejícího slunce. Teď byla světnice prázdná - všechny dívky vstávaly před svítáním. Jacqueline byla v kuchyni pomáhat se snídaní.
Když rozvazovala tkanice svého zašpiněného pláště, pohlédla na své ruce. Byly hrubé a upracované.
Jak bývaly jemné…pomyslela si a bodlo ji u srdce při vzpomínce na hedvábí, do kterého ji oblékali jako dítě…
Odhodila plášť do kouta a rozeběhla se za hradby. Pryč… Pryč ze studeného objetí kamenných zdí…
***
Obcházela jsem hradby. Je to skála nebo práce lidských rukou? Jak je to zvláštní. Vlysy ve skále vytvářely obrazy podněcující fantazii. Začal foukat vítr. Pod hradbami za boční brankou jsem našla závětří, rozdělala oheň v ohništi, které tu nejspíš zanechali tuláci a posadila se.
Za kmeny mladých stromků zářil sytými barvami západ slunce. Tohle místo bylo tak nabité energií, až mě brněly prsty. Škoda, že tu teď nemám virguli, mohla bych najít zdroj. Opřela jsem se o skálu a zavřela oči. V uších mi znělo šumění větru a vody.
-Hrad… poslouchej… Plameny hoří… Křičí
Co? Jako bych slyšela šepot! Ne, to se mi jen zdálo. Tenhle hrad je už sto let mrtvý.
-Mrtvý?
"Ano, po století zde nikdo nežil, déšť, vítr a Matka příroda udě-lala své…" Zatřepala jsem hlavou. Co si to tu povídám?
Znovu jsem zavřela oči, nechala proudit sílu tohoto místa svými tepnami. Zaplavila mě vlna štěstí…
***
Jacqueline prošla zadní brankou mezi staré duby na úbočí skály, která se příkře svažovala do hlubokých vod jezera. Tohle bylo její oblíbené místo, mimo chladné hradní zdi, její svět mezi zářivě zelenými listy stromů…
Vyšplhala do koruny stoletého dubu. Tady měla ticho, nikdo jí neporoučel přines, odnes, udělej. Žádný ožralý strážný ji nechtěl do slámy.
Slunce prosvítalo mezi listy a hřálo ji na tvářích. Byla šťastná…Alespoň na chvilku, než se zase vrátí mezi služebné jako bezvýznamná holka pro všechno… Ach, kdyby tu tak byla maminka… pomyslela si.
Dřív bývala šťastná, chlad hradních chodeb ji nelekal. Dřív, než matka odešla navždy. Dřív než se všechno zvrtlo. Dřív, než se objevil ten hlas. Hlas, co ji dováděl k šílenství…
-Jen si to přiznej.
-Zmizni, nechci tě slyšet.
-Neblázni, stojíš sama proti sobě. Já jsem ty a ty jsi já. Beze mne nejsi nic.
-Odejdi , ty zrůdo!
Všude kolem slyšela pohrdlivý smích. Bušil jí na spánky… Seskočila ze stromu. Zmateně se otočila a rozeběhla se do hradu, zakopávala o kořeny a kameny.
-Mně neutečeš! Zůstanu s tebou, neboj se.
Vykřikla, vběhla na nádvoří a zabouchla za sebou branku. Byl pryč.
***
Je to tady tak zvláštní…Chvílemi jako bych tu ani neseděla já, ale někdo jiný..Zaplavují mě cizí pocity…Co se tu děje?
Hlavou se mi honily zmatené myšlenky.
Zhasila jsem oheň a vrátila se do houštin lesa, zarůstajících zbytky hradních zdí. Našla jsem si schůdnější cestičku, proplétala se mezi zelenými větvemi, až jsem se dostala na sráz nad hradní brankou, u které jsem před chvílí seděla. Nahoře byla mýtinka kolem dokola obrostlá štíhlým hlohem a břízami. Slunce svými paprsky hladilo zelené království. Listí šumělo a vítr se mi proháněl ve vlasech.
Mechem porostlé zbytky kamenů okolo mýtiny naznačovaly, že zde kdysi byla malá místnost, snad malý pokojík pro děti či služebné…Dovedla jsem si úplně jasně představit majestátní chladný hrad, který na tomto místě kdysi stál, vysoká rozetová okna, tepanou bránu, zubatá cimbuří, věž i sklepení, oheň sálající v krbu rytířského sálu…
-Oheň…
Zmateně jsem se ohlédla.
-Tady!
Otočila jsem se na místě a pátrala mezi stromy. Odkud ksakru pochází ten šepot? Zdá se mi to snad?
-Tady jsem!
Už dost! Co to je?!
Znovu mě zaplavil cizí pocit, pocit bezmoci a strachu, svíralo se mi srdce. Musela jsem se posadit, aby se mi netočila hlava.
"Klid, jen klid…" uklidňovala jsem se, "Musíš se soustředit, jen klid!" Srdce mi splašeně bušilo v hrudi a hlava mi třeštila…
Tady se něco stalo…Někdo tu trpěl a já to tu cítím…Co jen mám dělat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama